„Taky jsem si myslel, že je to blbost.“
Rok a půl jsem žil s neustálou bolestí, obavami a neustálým sledováním každého záchvěvu svalů v těle. Každé ráno jsem přemýšlel, jaký ten den asi bude. Postupně jsem omezil všechny fyzické aktivity, které mi dřív přinášely radost, jen abych tělo nevystavoval dalšímu stresu.
A pak se jednoho dne probudíte a tělo je téměř v harmonii. Bez bolesti. Další den také. Týden. Měsíc. A postupně vám dochází, že všechna ta slova, trpělivost, opakování a neuvěřitelně empatická podpora, kterou vám Adéla po celou dobu dávala, vás opravdu dovedly až sem.
Když se mě během terapie ptala „Jak se dnes cítíte?“, často jsem to přirovnával k maratonu. Někdy jsem byl na 25. kilometru, někdy jsem měl pocit, že jsem spadl zpátky na desátý. Dnes? Dnes jsem téměř u cíle. Ne díky zázračné pilulce. Ne díky západní medicíně, desítkám krevních testů, MRI, RTG nebo fyzioterapiím. Ty všechny jsem samozřejmě absolvoval. Ale skutečný posun přišel díky práci s Adélou.
Abych uvedl věci na pravou míru — před rokem a půl mi byla diagnostikována prostatitida, v zahraničí často označovaná jako syndrom chronické pánevní bolesti. Bez jasné příčiny, pravděpodobně po silném stresovém zážitku. Je to téma, o kterém se mezi muži moc nemluví a je až zbytečně moc tabuizováno.
Po měsících čtení odborných článků a studií jsem narazil na Pain Reprocessing Therapy a knihu The Way Out od Alana Gordona. Upřímně, zpočátku jsem se obsahu spíš smál. Jsem člověk, který se považuje za dost „evidence-based“, a několikrát jsem knihu po pár stránkách odložil s pocitem, že tyhle ezo myšlenky přeci nemůže myslet někdo vážně.
Následovaly další měsíce bez výsledků, klasické nekončící kolečko fyzioterapie, lékařská vyšetření, bylinky, stretching, baňkování. Nicméně čím dál častěji jsem narážel na zahraničních fórech na myšlenku, že by se člověk měl vnitřně uklidnit, být na sebe vlídný, na chvilku se zastavit a ne neustále běžet sprintem kupředu.
Lehce mě to rozhoupalo a z poslední nouze jsem začal hledat terapeuty Pain Reprocessing Therapy. Většina byla v USA, VB nebo v Indii. A pak jsem narazil na Adélu, mladou terapeutku, která se této metodě začala věnovat v Česku a sama si podobnou cestou prošla — což byl pro mě dealbreaker.
Řekl jsem si, že bolest je tak omezující, že i přes počáteční skepsi vůči věku a pohlaví, z důvodu citlivosti mého problému, to prostě zkusím. Po desítkách tisíc korun utracených za různé pokusy o léčbu jsem byl připravený zaplatit cokoliv, jen aby mi bylo lépe.
A nakonec jsem narazil na člověka, který mi po, v mých očích nekonečné době, pomohl. Adéla byla po celou dobu neuvěřitelně trpělivá, empatická a lidská. Některé techniky mi ze začátku připadaly zvláštní, někdy dokonce trochu úsměvné. Ale když jsem se tomu otevřel a vydržel, začalo to dávat smysl. Teď zpětně koukám na každé sezení a praktiku jako nesmírně důležitou.
Pokud někdo prochází něčím podobným, doporučil bych dvě věci: přečíst si The Way Out (Život bez chronické bolesti) a dát Adéle šanci. Reference nepíšu, ale zde to opravdu smysl dává :).
Možná budete na začátku skeptičtí, možná se některým věcem zasmějete. Ale pokud se tomu otevřete, budete mít vedle sebe člověka, který vás tou cestou dokáže citlivě a bezpečně provést.
A jak se cítím dnes?
Řekl bych, že jsem na 40. kilometru maratonu. Nemusím doběhnout v čase 3:20h. Poslední dva kilometry už vlastně nemusím běžet vůbec. Protože jsem během té cesty pochopil jednu věc: cílem není být 100% bez jakéhokoliv diskomfortu. Ale žít na 95–97 %? To je svoboda a radost, kterou bych přál každému, kdo se na tuhle cestu vydá.
Adélo, děkuji za všechnu péči a podporu